Historie varhan v katedrále

Varhany v románské bazilice sv. Víta

Na místě dnešní svatovítské katedrály stál od 11. století románská bazilika zasvěcená rovněž sv. Vítu. Její výstavbu zahájil v r. 1060 kníže Spytihněv II. a vysvěcena byla v r. 1096 pražským biskupem Kosmasem. Zda byl chrám vybaven varhanami, nemáme ani nepřímých zpráv. Je pravděpodobné, že po přelomu tisíciletí se první nástroje dostávají i na naše území, a to ze západní Evropy.
Užívání varhan k doprovodu církevního zpěvu v chrámech bylo zavedeno papežským příkazem v 9. století. Zprávy o varhanách v nejvýznamnějších svatyních při panovnických domech máme však doloženy již dříve – zmiňovány jsou k r. 580 v Paříži, z r. 680 měly být první varhany v klášterním kostele v Malmesbury. V Římě byly postaveny první varhany krátce po r.880, objednal je sám papež Jan VIII., varhanáře mu poslal biskup Anno z bavorského města Freisingu.
V 10. století již byly varhany rozšířeny v značné části (západní) Evropy. Přesto první jistá zpráva o varhanách na našem území se vztahuje až k r. 1255-56. Tehdy dal kanovník a kapitulní děkan Vít postavit do pražského chrámu sv. Víta „nový“ nástroj za 26 hřiven stříbra, na který hrál v r. 1277 zmiňovaný varhaník kanovník Petr. Tento nástroj měl údajně stát na místě starších varhan z r. 1142 či snad dokonce z r. 1068. Z faktu, že varhany jsou označovány jako „nové“ soudíme, že nahradily nějaký starší nástroj.  Uváděný rok 1142 se zdá být reálný, onen rok byl chrám těžce poškozen ohněm, po kterém byl interiér chrámu nově vybaven. Stavitele prvních známých varhan v Čechách neznáme. Varhanářství bylo tehdy doménou hlavně duchovních osob, neboť toto umělecké řemeslo vyžadovalo vzdělání a znalosti z mnoha oborů.
O dalších osudech nástroje nejsou zprávy.

První varhany ve svatovítské katedrále

Zřízením pražského arcibiskupství, k němuž svolil papež Klement VI.  bulou z 5. května 1344, se stala původní bazilika sv. Víta chrámem metropolitním. Už několik let předtím se uvažovalo o zahájení výstavby nové katedrály, u jejích počátků stál český král Jan Lucemburský a jeho syn Karel.
V jejich přítomnosti obdržel ve staré bazilice sv. Víta při slavné mši první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic palium – odznak své hodnosti a vzápětí poté byl položen základní kámen nové katedrály. Do r. 1369 postoupila stavba gotického chrámu natolik, že mu musel částečně ustoupit starý románský kostel sv. Víta a hlavní bohoslužby byly přeneseny do novostavby velechrámu. Zda byly při té příležitosti postaveny varhany nové nebo byly ze starého kostela přeneseny staré, nemáme zpráv, víme však, že liturgie byla doprovázena jejich zvukem a známe jména některých varhaníků ještě z doby Karlovy. Byly to vždy osoby duchovní, známe z té doby i titul „ředitel varhan“, který měl i svého sluhu.
Ještě v době předhusitské – v r.1416 - hrál na katedrální nástroj varhaník Prokop. 17. srpna 1419 se obrátila mimo jiné i proti varhanám ničivá vlna vzbouřených pražanů v touze vyjádřit i činy obnovu zkaženého křesťanského náboženství. Víme, že byla poškozena řada pražských varhan, katedrální nástroj byl patrně nedotčen. Po lipanské porážce byly postupně obnovovány „normální“ poměry, varhany postupně ve zničených kostelích obnovovány a i u sv. Víta máme z r. 1436 zprávy, že se na varhany hrál „kněz varhaník“.
Varhanářství v tu dobu prožívá poměrně prudký rozmach. Prosazuje se řada objevů, zvětšuje se tónový rozsah, prosazuje se pedál a objevují se nové zvuky rejstříků.
Na počátku 16. století byly na kůru proti hlavnímu oltáři v blízkosti královské hrobky postaveny nové varhany, na jejichž stavbu dal „větší příspěvek“ král Vladislav Jagelonský. Neměly však dlouhého trvání, neboť je zasáhl v r. 1541 ničivý požár a zřítily se na stolice s pulpity, umístěné pod nimi.

Renesanční „Ferdinandovy“ varhany

Práce na obnovení vnitřního zařízení katedrály po velkém požáru r. 1541, přeložení dvorní kapely císařského dvora z Vídně do Prahy o 2 roky později, ale i znovuzřízení arcibiskupského stolce v r. 1556 vytvořily velice příhodné podmínky pro stavbu nového nástroje v pražském „zámeckém kostele“ a daly vzniknout nástroji, který neměl v Evropě obdobu.
Jednání o novém nástroji bylo vedeno již od r. 1547 s amberským varhanářem Friedrich Phanmüllerem, který tou dobou stavěl nové nástroje v Tachově a v Plzni. Phanmüller se dostavil do Prahy a zavázal se, že do dvou let postaví varhany vyjma varhanní skříně za 600 tolarů a veškerý potřebný materiál. Mistr však nedodržel pro množství dalších zakázek slíbený termín, snad měl i informace o nedostatku peněz, ostatně z poukazu na 300 tolarů mu byla vyplacena pouze třetina … Na varhanách zřejmě pracoval ještě před svým příjezdem do Prahy na konci r. 1555. Ani příjezd však nebyl bez komplikací, varhanář neměl připraven byt ani dílnu, jak uvádí při své obhajobě, když se mu vytýkal pomalý postup prací.
Varhany měly stát na nové hudební a pěvecké kruchtě, stavěné od r. 1557 císařským stavitelem Bonifácem Wohlmuthem. Kruchta byla dokončena po 4 letech prací v r. 1561. To již na ní asi od r. 1560 stály částečně hotové varhany, pro které byl téhož roku ustanoven „varhaník pro nové varhany na zámku pražském“. Styl se jím dosavadní varhaník Cyprián Waldek, bratr Buryana W., pomocníka Phanmüllerova.
Phanmüller se dokončení varhan nedočkal, neboť zemřel v říjnu 1561. K dokončení díla byl pozván varhanář Georg Ebert z Ravensburku ve Virtembersku. Ten přijel do Prahy v r. 1562, ale ještě téhož roku odešel za zakázkou do Kostnice. Téhož roku byla dokončena varhanní skříň, kterou zhotovil dvorní truhlář a řezbář Hans Sauerloch s pomocí truhlářů Jana Risspaura a Ondřeje Schobera a zámečníků Jiřího Schmitthammera s Matějem Handschuhem. Varhanní skříň ozdobil malbami dvorní malíř Francesco de Terzio za 150 kop českých.
Po Georgu Ebertovi zvolil arcivévoda Ferdinand za pokračovatele Jonase Scherera, měšťana a varhanáře z Klosterneuburku. Ten po průtazích, zaviněných také nemocí, kterou musil léčit teplými lázněmi, konečně v červnu 1563 dorazil do Prahy „se ženou, s čeledí, které ke stavbě potřeboval, s vínem i domácím zařízením na dvou vozech o čtyřech koních“.
Scherer se ihned ujal práce, ale pro chatrné zdraví žádal, aby mu byl dán k ruce Jáchym Rudner, měšťan a varhanář z Českých Budějovic. Tomuto přání však nebylo vyhověno „a tak pracoval sám se ženou a s dvěma pomocníky“.
Původní varhany byly postupně zvětšovány, což byl spolu s liknavým proplácením prací důvod, proč stále nebyly hotovy. Dokončení se nedočkal ani mistr Scherer, který zemřel v srpnu 1565.
K dokončení nástroje byl povolán již zmíněný Jáchym Rudner. Ten byl po příjezdu z Budějovic do Prahy nejprve „vyzkoušen arcivévodou, je-li schopen díla“, a když obstál, obdržel klíče od rozdělaného díla. Aby práce co nejrychleji
pokračovala, dostal povolení, „aby se směl s chasou i v noci v hradě zdržovati a v kostele za nočního klidu laditi“.

Velkolepé varhany byly dokončeny v listopadu 1567. Od započetí prací na nich uplynulo dvanáct let, pracovali na nich postupně čtyři varhanáři, projekt byl neustále rozšiřován, zdokonalován a rostly samozřejmě i náklady. Původně dohodnutá suma 600 tolarů se navýšila jen za Scherera o dalších 3000 tolarů. Není tedy divu, že nastaly i obtíže s proplácením účtů. Náklady hrazené původně z pozůstalosti králové Anny byly po smrti císaře Ferdinanda hrazeny z daní královských měst. Rudner musel opakovaně obhajovat účty a dožadovat se proplacení dlužné částky ještě mnoho let po dokončení.

Varhany stály na horním patře Wohlmutovy kruchty. Z původních třech manuálů a asi 40 rejstříků se rozrostly až na obrovský nástroj se čtyři manuály a 71 rejstříky. Střed velkých varhan zaujímal horní stroj, po jehož stranách stály věže hlavního stroje. Pod horním strojem byl umístěn prsní stroj. Pedál byl rozdělen do dvou samostatných velkých skříní osazených v prospektu 16´ píšťalami. Zadní positiv byl situován v zábradlí kruchty.

Císařské varhany se staly brzy známými a proslavily se po celé Evropě. Současníci se shodovali ve svých posudcích, že pražské císařské varhany jsou největším a nejkrásnějším nástrojem křesťanského světa. Nástroj byl apoteozou renesančního varhanářství. Svědectví Bohuslava Balbína vypovídá o tehdejším obdivu k nástroji, který označuje jako „obdivuhodný nástroj s neuvěřitelně sladkým hlasem, kterého dnešní ani včerejší varhanáři již neumí dosáhnout“.
Nástroj navštívila řada slavných umělců, ale i později slavných evropských varhanářů. Např. v r. 1610 je prohlédl Gottlieb Fritzsche nebo v r.1630 Heinrich Compenius a ještě v r. 1741 slavný štrasburský varhanář Johann Andreas Silbermann.

Na konci 16. století udržoval nástroj syn Jáchyma Rudnera Albrecht, který měl opravit r. 1581 ohněm poškozené varhany. Již tehdy se však vyskytly třenice mezi tehdejšími varhaníky, kapelníky a ladiči, kteří se dohadovali nad výškou ladění, temperaturou, vadil jim těžký chod kláves, nedostatek vzduchu a další „umělecké požadavky“. Proto se třeba přihodilo, že oprava nebyla včas zadána a při slavnosti udělení řádu zlatého rouna císaři Rudolfovi dne 2. června 1585 „byly varhany k nepotřebě a musilo se vypomoci regálem vypůjčeným z hradu“.
Varhany byly v pozdějších letech vícekrát opravovány, např. r. 1621 ještě před vypuknutím povstání, přečkal i plundrování katedrály 21. prosince 1619 kalvinisty i nástrahy třicetileté války.

Nástroj udržovala v 2. polovině 17. stol. a ve století 18. řada pražských varhanářů, kteří měli zásluhu na tom, že velký nástroj sloužil až do r. 1757, ačkoliv se jeho technický stav postupně zhoršoval a bylo doporučováno postavit nástroj nový.
Jeho osud byl zpečetěn 3. června 1757, kdy při těžkém bombardování Prahy pruskými dělostřelci se vznítil chrám sv. Víta a renesanční císařské varhany lehly popelem. Kapky cínu z roztavených píšťal vpité do zábradlí Wohlmutovy kruchty byly to jediné, co po nich zbylo.

Nástroj byl vybaven uzavíracími ventily ke každému stroji, spojkou všech strojů, zadní positiv, pedál a hlavní stroj měly každý svůj tremulant. Pro dosažení zvukových efektů byl nástroje osazen i Cimbálovou hvězdicí, imitací ptačího zpěvu a tympány.

barokní Gartnerovy varhany

Po uzavření míru a po stavebních opravách katedrály po ničivém požáru vystoupila do popředí otázka pořízení nových velkých varhan. Dne 18. srpna 1762 byla uzavřena smlouva s tachovským varhanářem Antonínem Gartnerem na stavbu varhan za 6 000 zl. vyjma práce řezbářské a barevné úpravy varhanní skříně. Náklad hradil dómský děkan Ondřej Kneisel. Varhany byly dokončeny v r. 1765 a varhanář za ně dostal zaplaceno 6 400 zl.
Varhany stály na horní Wohlmutově kruchtě, měly tři manuály, 40 rejstříků a celkem 2619 píšťal. Péče o dobrý chod nástroje byla svěřována pražským varhanářům, o nástroj pečovali Franz Kolb, Anton Reiss a pravnuk stavitele Josef Gartner III.
Poslední zdařilou opravu, spojenou s drobnou změnou ve zvuku nástroje, uskutečnil varhanář Karel Schiffner v r. 1884. To již bylo započato s postupnou dostavbou katedrály. V r. 1859 byla založena „Jednota pro dostavění hl. chrámu sv. Víta na hradě Pražském“. Mezi ustanovujícími členy byli obrozenci z řad české šlechty, měšťanstva a z církevních kruhů. Cílem a úkolem jednoty byla především dostavba chrámu a jeho náležité vybavení. Otázka nových varhan sice přišla na pořad až mnohem později, přesto již od konce 19. století bylo počítáno spíše s pořízením nástroje nového. 2. polovina 19. století je v oblasti církevní hudební estetiky dobou bouřlivých změn. Řezenskou reformou byly z kostelních kůrů vykázány všechny hudební nástroje vyjma varhan. Velikou změnou prošla představa zvukového ideálu varhan, od kterých bylo požadováno, aby nahradily ostatní hudební nástroje. Staré nástroje přestaly svým lesklým a jasným zvukem vyhovovat, nebyly „důstojny šera kostelních kůrů“. Nové vynálezy ve varhanářství a doba okouzlená možnostmi strojové výroby vytvářely ruku v ruce se změněnou estetikou tlak na nahrazení starých – byť kvalitních varhan – nástroji moderními, které umožňovaly varhaníkovi snadnější obsluhu nástroje.
Tak i staré Gartnerovy varhany byl již na přelomu 19. a 20. století nefunkční a dle dobových zpráv z nich byly vyjmuty některé píšťaly, které byly postupně v následujících desetiletích rozkrádány. Přesto nástroj stál na horní kruchtě až do r. 1923, kdy byl v souvislosti s postupující dostavbou katedrály rozebrán, velké cínové píšťaly byly přeneseny a uskladněny na nové západní kruchtě, varhanní skříň a všechna vnitřní zařízení měla být deponována ve 3 místnostech v areálu pražského Hradu.
Ačkoliv se uvažovalo o znovupostavení nástroje, byť v přestavěné podobě, zpět na druhé patro přesunuté Wohlmuthovy kruchty, v důsledku řady okolností a rozhodnutí nakonec došlo v r. 1929 pouze k sestavení přední části Gartnerovy varhanní skříně a osazení původních prospektových (průčelních) píšťal.
O osudu částí starého varhanního stroje včetně téměř 2 tisíc píšťal není více známo, z jednoho z největších barokních nástrojů v Čechách zbyla jen kulisa.