Stávající varhany

současné Melzerovy varhany

S postupující dostavbou katedrály počátkem 20. let začala být aktuální otázka pořízení „důstojných“ varhan pro „Velechrám sv. Víta na hradě“ Pražském. Stejně jako stavební práce a vybavení interiéru katedrály bylo opatření nástroje svěřeno Jednotě pro dostavbu chrámu, odpovědnou osobou byl architekt Kamil Hilbert.

Ještě v r. 1923 se uvažovalo o přestavbě a zásadním rozšíření Gartnerova barokního nástroje, přesněji o využití jeho píšťal a dalších částí ke stavbě nového nástroje, umístěného na II. patře přenesené Wohlmutovy kruchty.

Situace však byla složitější a představy a zájmy různých stran se velice lišily. Pro nový nástroj byla k dispozici nová západní kruchta stavěné ještě arch. Mockerem, spodní a horní patro přenesené Wohlmuthovy kruchty a prostor nad svatováclavskou kaplí. Nebylo snadné skloubit požadavky na současné umístění varhan, zpěváků a hudebníků na jednom místě, umělecké představy zainteresovaných osob i rozličné představy o funkci nástroje. Možný výsledek také ovlivnilo rozhodnutí Ředitelství Jednoty o zadání prací pouze tuzemské firmě, která měla doložit, že všechny součástky jsou pouze domácí výroby…

Domácí varhanářské velkopodniky přirozeně lobovaly přímo – podáváním „výhodných nabídek“ -  i prostřednictvím různých spolků, spřízněných politiků a varhaníků - „odborníků“, aby zakázka byla zadána právě jim. Ve snaze vyřadit konkurenci tak neváhaly vytáhnout i kartu národnostní a židovskou, která velice citlivě rezonovala mezi některými představiteli uměleckého odboru Jednoty.

Za této situace oslovil architekt Hilbert všeobecně přijímaného znalce varhanářské stavby a varhanního virtuoza prof. Bedřicha A. Wiedermanna, který byl v r. 1928 Jednotou pověřen „vypracováním dispozice a návrhu uspořádání“ nového nástroje. Již dříve od r. 1926 Hilbert s Wiedermannem konzultoval řadu otázek stran nových varhan a postupně tak vykrystalizoval návrh na gigantický nástroj, umístění na 4 různých místech katedrály s centrálním hracím stolem s 5 manuály a celkem s 229 rejstříky.

Wiedermannův návrh oponovaly tehdejší varhanické autority, které vesměs oceňovaly modernost a promyšlenost dispozice. Tento návrh se stal podkladem pro výběr firmy v srpnu 1928. Ačkoliv bylo na varhany alokováno poměrně dost prostředků, Hilbert tušil, že na tak velký nástroj přeci jen nebude dostatek financí a nechal si vypracovat od Wiedermanna i variantu menšího nástroj se čtyřmi manuály a 130 rejstříky.

K podání nabídky byly vyzvány tuzemské firmy Em.Š.Petr z Prahy, Josef Melzer z Kutné Hory a Bratři Riegrové z Krnova. Již v průběhu výběrového řízení došlo k třenicím mezi členy uměleckého odboru Jednoty rozdmýchavanými národnostní otázkou a uměleckou řevnivostí. Z podaných nabídek vyšla v obou variantách – velký i menší nástroj - jako nejlacinější firma Rieger, která měla také zdaleka nejlepší reference a hodnocení, proti ní se však z výše uvedených důvodů postavila většina uměleckého odboru. Při rozhodování byla také napadena „koncertnost a  liturgická nevhodnost“ Wiedermannovy dispozice, předsudky z elektrické traktury a rozporem s církevními předpisy...

Znechucený a vyčerpaný Hilbert pak v časové tísni navrhuje stavbu „prozatímního“ nástroje se dvěma manuály a 35 rejstříky na spodní Wohlmutovu kruchtu dle dispozice prof. Wiedermanna, stavět ho měl Josef Melzer, proti jehož „češství“ nikdo nic nenamítal. Nástroj měl být hotov do konce června 1929. Prof. Wiedermann za této situace odstupuje od uměleckého vedení projektu a situaci zachraňuje oslovený dómský varhaník Antonín Janda.

Varhaníkovi Jandovi bylo od počátku jasné, že tak malý nástroj nemůže dostačovat a tak prosadil, aby byl rozšířen o 5 rejstříků. Avšak i poté bylo poukazováno na skutečnost, že již tak malý nástroj bude stát navíc v akustickém stínu, pod nízkou klenbou a byly důvodné obavy, že projekt skončí ostudou. Předsednictvo Jednoty nechtělo již mít s varhanami nic společného s tím, že objednávkou nástroje splnilo svůj závazek. Hrozby ostudy si byla vědoma i kapitula, která ještě na jaře 1929 na naléhání Jandy svolila k uvolnění prostředků na dodatečné rozšíření o jeden manuál a přípravu hracího stolu k budoucímu dalšímu rozšíření nástroje.

Původní termín dokončení se z konce června 1929 protáhl na říjen 1930, kdy byla hotova část nástroje objednaná Jednotou, celý nástroj byl pak dokončen až v roce následujícím.

Současný Melzerův nástroj má tak tři manuály a celkem 58 rejstříků. Stojí na spodní etáži Wohlmutovy kruchty ve varhanní skříni, jejíž nesymetrie poukazuje na postupné rozšiřování varhan.
Protože nedošlo k myšlenému rozšíření pedálu, je současná dispozice nevyrovnaná. I při použití spojek není síla pedálu vyhovující. Nevyhovující je i umístění nástroje pod nízkou klenbou, kde není možné dostatečné vyznění hlasů do tak velkého prostoru chrámu.

Volba varhanáře Melzera za stavitele katedrálních varhan se neukázala jako šťastná. Již v r. 1938 nástroj vykazoval závažné poruchy a musel být opraven. Další opravu plánovanou již v r. 1951 zhatila měnová reforma a nástroj byl  částečně opraven až v 60. letech družstvem Igra Praha a dále byly opravy nutné každých 10 let.

Během restaurování nástroje v letech 2000-2001 varhanářskou firmou Kánský-Brachtl se naplno ukázala nekvalita prací neodpovídající ani zdaleka standardu průmyslové výroby té doby a plošné použití veskrze podřadného materiálu na všechny části nástroje.

Jen díky pečlivé a náročné restaurátorské práci plní tento „provizorní“ nástroj svoji funkci hlavního nástroje do dnešních dnů.

Pomocná zařízení:
vypínač jazykových rejstříků, vypínač ručních rejstříků, vypínač manuálových 16´, vypínač válce, spojky ku volné kombinaci

Spojky: